Dobře navržené hřiště by mělo být jako pozvání – musí dítě zaujmout.

Jsi krajinná architektka, urbanistka, ale tvým srdcovým tématem jsou dětská hřiště – zejména jejich vliv na psychomotorický vývoj dětí. Jak to jde dohromady?

V první řadě musíme chápat hřiště jako součást širšího urbánního ekosystému. Není to jen plocha s prolézačkami – je to prostor pro společné sdílení a budování komunity. Důležitá je jeho dostupnost, napojení na pěší síť, vazba na bydlení, školu či zeleň. Hřiště mě právě proto vždy fascinovala. Už během vysoké školy, i když jsem ještě neměla děti, jsem je vnímala jako důležitou součást veřejného prostoru. Dodnes si na nich ráda hraju a vždycky mě rozčilovala různá váhová a věková omezení, což mě přivedlo k tématu inkluze a „univerzálního designu“. Ráda jsem jezdila na výlety nebo exkurze do Berlína, Lipska či Grazu, kde tato omezení neexistovala. Dodnes si z dovolených vozím jako suvenýry fotky z různých prolézaček 😊.

Ve Studiu 21 působíš od roku 2015. Pamatuješ si ještě na začátky, jak se protnuly tvé cesty se společností?

To si pamatuju velmi živě – kamarádka z univerzity sdílela inzerát, že Studio 21 hledá někoho, kdo má blízko k hřištím. To jsem prostě byla já, tak jsem si řekla, že se alespoň podívám. Pohovor vedl Miloš (dnešní CEO Miloslav Jurík – pozn.) a celý rozhovor byl moc příjemný. Na závěr se mě zeptal, co ráda dělám ve volném čase. Když zjistil, že jako celiak ráda peču a nemám problém ani s bezlepkovým pečením, byla jsem skoro přijatá 😊. Tehdy ještě nevěděl, že moje oblíbená mouka je pohanková, kterou on zrovna moc v lásce nemá.

„Je důležité, aby hřiště poskytovalo možnosti pro zdravý vývoj dítěte, aby si procvičovalo jemnou i hrubou motoriku.“

„Miluji mluvící trubky – dítě slyší někoho, kdo mluví na druhém konci, maminku nebo sourozence, ale nevidí ho. A najednou se otevírají dveře do světa logiky, fyziky a zábavy. To je přesně ten moment, kdy se ze hry stává učení – aniž by si to vůbec uvědomili.“

Na workshopech a webinářích často upozorňuješ na potřebu věnovat pozornost dětským hřištím, která hrají důležitou roli ve zdravém psychomotorickém vývoji dětí. V čem podle tebe spočívají jejich hlavní přínosy?

V rámci psychomotorického vývoje si děti už v raném věku osvojují základní pohybové vzorce, které jsou klíčové pro jejich fyzickou zdatnost v budoucnu. Jak se říká – co se zanedbá v útlém věku, doháníš později u fyzioterapeuta 😊. Je důležité, aby hřiště nabízelo možnosti pro zdravý rozvoj dítěte, aby si mohlo trénovat jemnou i hrubou motoriku. Dobře navržené hřiště by mělo být jako pozvánka – musí dítě zaujmout. Často vidíme na fotkách krásně barevná hřiště, která ale malé dítě vůbec neosloví, protože nenabízejí pestré herní zážitky. Třeba jsou na povrchu, který pro děti není atraktivní a neumějí ho při hře využít. Proto jsem velký fanoušek kombinace dopadových povrchů a použití sypkých materiálů, jako je písek, jemný štěrk nebo dřevní štěpka, které dětem poskytují nekonečné možnosti pro hru. Důležitý je i detail.

„Přístupy, které sledujeme ve Skandinávii, Německu či Nizozemsku, jsou mi velmi blízké. Nesou v sobě respekt k dětem, smysl pro měřítko, kvalitu i jistou dávku hravé odvahy.“

Jak to všechno souvisí?

Například když se dítě učí vstávat a chodit, potřebuje něco, co ho motivuje k dalšímu kroku – třeba k úkroku do strany. Pro děti je nesmírně důležitá atraktivita prostředí v jejich vlastní výšce. Proto mám ráda herní sestavy UniMini od HAGS, které jsou navržené tak, aby děti zaujaly, pomocí doplňkových her na více úrovních – pohyb, zrak, sluch, dotek. Miluji i mluvící trubky – dítě slyší někoho, kdo mluví na druhém konci, maminku nebo sourozence, ale nevidí ho. A najednou se otevírají dveře do světa logiky, fyziky a zábavy. To je přesně ten moment, kdy se z hraní stává učení – aniž by si to vůbec uvědomily.

Máme na Slovensku dost takových hřišť, když to porovnáme se zahraničím?

Je to velmi nevyvážené, ale i na Slovensku umíme vytvořit kvalitní hřiště. Máme skvělé příklady – hlavně tam, kde samosprávy nebo developeři přemýšlí o prostoru komplexně už od počáteční fáze plánování a spolupracují s odborníky, architekty, krajináři, ale i s obyvateli. Pro mě je klíčové, aby herní prostor plynule přecházel do okolí a okolí do něj – propojení s místem, ať už prostřednictvím vegetace, modelace terénu nebo cest, které vedou za dobrodružstvím. Když dětem dáme více prostoru, cítí se svobodně, rády se vrací a tráví tam čas. Ještě zajímavější je, když je prostor proměnlivý během roku – na jaře vykvetou narcisy, v létě stín pod stromy, na podzim barvy listí a kaštany, v zimě třeba zamrzlá louže, kterou je třeba prozkoumat. Hřiště pak není jen o skluzavce, ale o objevování světa. Tady se opravdu můžeme inspirovat zahraničím – jejich přístup k veřejnému prostoru je komplexnější, inkluzivnější a hluboce zakořeněný v urbanistické kultuře. My už víme, jak na to – jen potřebujeme dobré partnery.

Studio 21 se inspiruje přístupy ze Skandinávie, Německa a Nizozemska. Jsou pro tebe tyto přístupy výjimečné?

Přístupy, které sledujeme ve Skandinávii, Německu či Nizozemsku, jsou mi velmi blízké. Nesou v sobě respekt k dětem, smysl pro měřítko, kvalitu i hravou odvahu. U nás na Slovensku dlouho převažovala jednotnost vycházející ze socialismu – například kovové prolézačky. Ty sice vydržely věčnost, ale moc nemyslely na malé děti, které na ně ani nedosáhly. Svoji fyzičku si tak musely rozvíjet jinde než na hřišti. Opačný extrém přišel kolem roku 2000, kdy byly v kurzu barevné domečkové sestavy pro nejmenší děti, tak do pěti let. Pro rodiče je však výzvou zabavit více dětí různého věku zároveň. Když hřiště dokáže zaujmout různé věkové skupiny najednou, vzniká ideální symbióza – menší děti si hrají poblíž rodičů, pozorují svět, starší mají větší svobodu a rodiče s kávou v ruce nejsou v permanentním střehu „pozor, spadneš!“. To dokáže jen dobře navržený prostor – citlivě, bezpečně a s respektem k tomu, jak děti rostou a učí se skrze pohyb.

Slovo inkluze se už i na Slovensku dostává do povědomí, ale často hřiště jen “vypadají”, že inkluzivní jsou. Jak by mělo vypadat opravdu inkluzivní hřiště?

Rozmanitě. V první řadě by mělo zapojovat všechny smysly dítěte a být co nejvíce univerzální. Často se inkluze zužuje jen na děti na vozíku – ale to je jen část reality. Opravdu inkluzivní hřiště myslí také na děti se zrakovým, sluchovým či jiným znevýhodněním – a zároveň i na jejich rodiče a prarodiče. Matka s kočárkem, která zároveň honí starší dítě, se musí cítit bezpečně. Starší lidé s omezenou pohyblivostí by měli být na hřišti vítaní. Inkluze není o jednom speciálním herním prvku, ale o celkovém nastavení prostoru jako otevřeného a přístupného pro co nejširší skupinu lidí.

“Inkluze není o jednom speciálním prvku, ale o celkovém nastavení prostoru jako otevřeného a přístupného pro co nejširší skupinu lidí.”

Jak důležité jsou barvy na hřišti při vývoji dítěte?

Barvy hrají velkou roli zejména u nejmladší věkové kategorie. Malé děti vnímají základní barvy intuitivně – červená by tedy měla být jasná, signální červená, nikoli její tlumená cihlová verze. Určitě však není nutné, aby hřiště zářilo červenou barvou už z dálky. Stačí jeden barevný detail a celé hřiště může být laděno do barev architektury nebo do tlumenějších odstínů. Je škodou, pokud skončíme u kýčovitých reprezentací hřiště, protože i děti se musí učit umírněnosti a estetice.

“Teenageři jsou často pro veřejný prostor ‘neviditelní’, přitom právě oni potřebují bezpečná a atraktivní místa na trávení volného času.”

Investoři často kvůli rozpočtu sklouznou k dětskému hřišti s „nějakými“ herními prvky, které ale ne vždy děti zaujmou. Studio 21 je známé tím, že se při návrzích hřišť snaží přihlížet k dlouhodobým pozorováním oblíbenosti jednotlivých prvků. Které prvky jsou nejoblíbenější?

V první řadě si musíme uvědomit, jaký význam má hřiště v kontextu města. Je něco jiného, když se bavíme o nejbližším herním prostoru před domem, který by měl být primárně koncipován pro děti do tří let, a když se bavíme o prostoru městského významu, například v Bratislavě – Sad Janka Kráľa, Tyršovo náměstí, Železná Studienka, Kamzík, Medická zahrada a podobně. Pro větší veřejné plochy je zásadní nezapomínat na věkovou skupinu 10–20 let – teenageři jsou často pro veřejný prostor „neviditelní“, přitom právě oni potřebují bezpečná a atraktivní místa pro trávení volného času. Jsou v období, kdy si ještě nesednou na kávu, aby si popovídali, ale zároveň už nejsou dětmi, které by se setkávaly na pískovišti. A jaké prvky je nejvíce lákají? Určitě houpačky ve všech podobách, ať už pro batolata, nebo velké košové houpačky, na kterých se může houpat víc malých dětí, ale unesou i tři teenagery najednou. Zde je důležitá kvalita provedení, aby se nestalo, že houpačka bude ve veřejném prostoru dlouhodobě nefunkční nebo bude mít váhové omezení. Atraktivní je také hra s vodou, ať už tečoucí nebo stříkající, která dokáže bavit děti všech věkových kategorií, dokonce i dospělé. Hra ve výškách také láká, jde o překonávání vlastních hranic. Moje dítě říká, že takové hřiště je super, protože je to pro něj výzva, ale zároveň se cítí bezpečně. Dětem bychom měli poskytovat prostor pro zlepšování a důvěřovat jim. Když je nebrzdíme výkřiky „dávej pozor“ a „spadneš!“, přirozeně rozvíjejí odvahu, posouvají své limity a budují si sebeúctu. Samozřejmě, i zde nám pomáhá evropská norma o bezpečnosti dětských hřišť.

“Inovativní prvky neříkají dětem, co mají dělat, nepředdefinují hru – děti si to vymyslí samy.”