Kontrola hřišť může odhalit rizika

Slunečné a teplé počasí láká děti ven na hřiště a na první místo se tak dostává i otázka bezpečnosti herních prvků a zařízení, dopadových ploch a celkových rizik, která v důsledku opotřebení nebo nekvality prvků, ale také špatného provedení hřiště hrozí. „Evropská norma STN EN 1176 hovoří o potřebě pravidelných kontrol a minimálně 1x ročně – případně i více v závislosti na intenzitě využívání herních prvků – prověřit celé hřiště nezávislou odborně způsobilou osobou. Kontrolami se má zajistit udržení herního areálu v bezpečném stavu pro návštěvníky, stejně jako předejít úrazům v důsledku nefunkčnosti zařízení s nebezpečnými částmi,“ upozorňuje autorizovaný architekt Studio 21 Juraj Jurík. Společnost se zabývá stavebními, projektovými a konzultačními činnostmi, přičemž se specializuje na dětská hřiště, exteriérové sportovní prvky, cyklostojany a smart řešení ve městech. Jaké jsou nejčastější nedostatky?

Dopadový povrch

Jak podotýká Juraj Jurík, nejčastějším problémem pro bezpečnost je na Slovensku existence, nebo spíše neexistence dopadového povrchu a jeho stav. „Při přírodních materiálech by měla být vrstva dopadového povrchu minimálně 300-400 mm dimenzována podle výšky pádu, neměla by být prorostlá trávou, neměly by v ní být cizí předměty, jako velké kameny, desky, lahve a jiný odpad,“ vysvětluje. Tráva má tlumící schopnost při výšce pádu do 1 metru, ale pouze za předpokladu, že je trávník udržován a půda provzdušněná. U umělých povrchů je třeba před sezónou na jaře, ale také pravidelně během sezóny, kontrolovat jejich stav – míru opotřebení pod houpačkami, skluzavkami, kolem kolotočů a podobně. „Lanová hřiště, stejně jako všechny herní prvky s výškou pádu nad 1 metr, které jsou volně přístupné a určené pro veřejné prostranství, musí mít dopadový povrch v správné tloušťce a rozsahu podle typu výrobku,“ říká Juraj Jurík.

Stav herních zařízení

Podobně kontrolu vyžaduje i stav herních prvků a zařízení. „Měly by být konstrukčně odolné, neměly by se v důsledku používání výrazně kývat a hrozit rozpadnutím, neměly by z nich trčet rezavé hřebíky a šrouby, shnilé nosné sloupky a další části, které už jsou zjevně na konci své životnosti,“ podotýká. U lanových herních prvků musí být lana přiměřeně napnutá a ve dobrém stavu. Neměly by z nich trčet ostré kovové dráty a neměla by se v důsledku používání odtrhnout. Častými nedostatky hřišť jsou také skrytá opotřebení na dynamických prvcích. „Jde například o klouby na řetízkových houpačkách, závěsy košových houpaček, centrální rotační mechanizmy kolotočů a podobně. Zde je důležitá minimálně pravidelná roční kontrola a následná údržba ze strany provozovatele nebo specializované firmy, protože selhání prvku může přijít náhle,“ podotýká. Některé prvky, například košové houpačky, mají bezpečnostní závěs, který v případě selhání hlavního kloubu zůstane viset na bezpečnostní řetízce, čímž se snižuje riziko úrazu dítěte.

Bezpečná vzdálenost

Ačkoliv se to může zdát jako banalita, pokud je hřiště realizováno bez jasného konceptu prostoru, zejména respektování bezpečných odstupových vzdáleností, je na světě další problém. Právě bezpečná vzdálenost mezi jednotlivými herními prvky je důležitá pro předcházení úrazu. „Při domečkách by to měl být prostor alespoň 1,5-2,5 metru na každou stranu – záleží na výšce pádu z daného prvku. U houpaček je to ve směru houpačky 4 a více metrů, a to podle typu nebo výšky houpačky, délky zavěšení sedáku a podobně,“ vypočítává. Každý herní prvek musí mít kolem sebe plně dopadový povrch bez přerušení tvrdými trčícími částmi, jako je obrubník a podobně. „Otevřená skluzavka také nesmí překlenout tvrdou překážku – například obrubník, a takto končit třeba v pískovišti,“ dodává architekt. Nekvalitně navržená hřiště, kde je snaha šetřit na prostoru, však představují při hře dětí hrozbu pro jejich zdraví a mohou končit i fatálním zraněním.

Bez pána to nejde

Každé hřiště přitom už dnes musí mít svého provozovatele, který je zodpovědný za jeho bezpečnost a pravidelnou údržbu. Pokud jste na hřišti našli cedulku „Hra na vlastní riziko“, vězte, že tím provozovatel své odpovědnosti nezbavil. Pokud zjistíte, že se na hřišti nenachází ani provozní řád a návštěvník tak neví, na koho se obrátit, existuje jednoduché pravidlo: Provozovatelem hřiště je vlastník pozemku, pokud není určeno jinak. Někdy se, bohužel, stává, že obyvatelé bytovky si sami vyrobí hřiště u domu, které je postavené ilegálně na pozemku města nebo obce. V tomto případě je provozovatelem vlastník pozemku, tedy město nebo obec, i když o daném hřišti neví. „Tady bych rád apeloval na samosprávy, aby v případě zjištění takového stavu řešily buď legalizaci hřiště – pokud je způsobilé k provozu, nebo zajistily odstranění a vybudování reálně bezpečných hřišť ve své působnosti,“ dodává na závěr Juraj Jurík.