Nechceme být „switch off“ hvězdami. Rodinný podnik se musí odpracovat

Když jste loni předávali vedení firmy synům, řekli jste, že generační výměna je pro rozvoj firmy nezbytná. Vy oba jste ale stále aktivní. Není vám líto, že už nemáte každý den dávku stresu z rozhodování a chodu firmy? 😊

Jana: Ale kdeže. Jednak jsme firmu úplně „neopustili“, já ještě stále řeším nějakou drobnou agendu, než ji úplně převezme nová kolegyně. A manžel má pořád spoustu nápadů, při kterých mu pomáhám. Navíc už nejsme tak „rychlí“ jako před 20 lety, takže pomalejší tempo mi celkem vyhovuje. A máme tři vnučky, kterým se podle potřeby rádi věnujeme. A také jsem oživila své koníčky, které jsem během intenzivní práce ve firmě musela odložit – hudba, ruční práce a knihy. Máme taky spoustu cestovatelských plánů, na které dříve nebyl čas. Takže ne, nenudíme se 😊.

Vladimír: Se stresem je to opatrně – nesmí ho být moc, ale je nebezpečné být najednou bez něj – dokonce to může být i zdravotně nebezpečné. Jsme rádi, že kluci jsou pracovití, vzdělaní a vědí, co chtějí. I my máme stále co říct k podnikání. Ale nechceme do toho zasahovat nadměrně – přijali odpovědnost a je to jejich odpovědnost. Budeme rádi, když si budeme moci říct, že další generace posunula podnikání dál. A vytvoření pobočky v Praze pro ČR naznačuje, že to tak bude.

Pojďme zpět do 90. let, kdy firma vznikala. Ty časy přály restartu soukromého podnikání, ale přinášely i rizika – vedle poctivých lidí se na trhu objevili spekulanti, kteří se snažili rychle zbohatnout. Vy jste do podnikání vložili i rodinné jméno. Krátce po vzniku jste začali podnikat společně jako manželé, později se přidali synové. Co byly pro vás zpětně největší výzvy a rizika, a co vás inspirovalo začít podnikat v této oblasti?

Jana: Pro mě byl impulz pomoci manželovi. Situace v roce 1997, kdy jsem se rozhodla přidat k manželovi, byla doma už neúnosná – pracovala jsem v zastoupení jedné švédské firmy, kde požadavky začaly být pro mě těžko zvládnutelné. Z druhé strany večerní rozhovory s manželem o jeho podnikání… z těchto zkušeností v té firmě jsem začala radit a občas se ukázalo, že správně… tak jsem si řekla „buď a nebo“, vsadila jsem vše na jednu kartu a dělala všechno pro to, aby to vyšlo. Asi je důležité, že jsme se v každé situaci snažili najít řešení, jak to zvládnout. Několikrát jsme si s manželem řekli, že kdybychom věděli, co všechno budeme muset zvládnout, jestli bychom do toho šli znovu. 😉

Vladimír: Manželka se připojila v pravý čas. A byla to skutečná posila. Dokonce i v situaci, kdy by to ostatní vzdali, jsme to spolu táhli dál. A těch případů krachů kolem nás jsme viděli dost. I těch příkladů nepoctivosti – a právě těm méně poctivým se finančně dařilo…. a dávali inspiraci ostatním. A banky před nimi stáli v předklonu, když my jsme nedokázali dostat kontokorent… Ale když chcete v budoucnosti předat firmu synům, tak i s hodnotami, které chcete, aby reprezentovali. Dnes si nás stavební komunita váží a to je něco, na co mohou synové navázat. Možná je to víc, než si dnes uvědomují.

„Jsem rád, že se synové zaměřili na vztahy s kolegy – to dělá firmu.“

Jméno je určitě mantrou úspěchu, ale je to i zodpovědnost. Co pro vás jméno v podnikání znamená a jaké jsou nástrahy při jeho budování?

Jana: Začátky byly náročné – lidé byli podezřívaví, když zjistili, že jsme manželé. Postupně to začali chápat spíše jako záruku serióznosti.

Vladimír: Pokud po 25 letech podnikání dosáhnete dobrého jména, je to i zásluha naší soudržnosti. To vidí i naši kolegové. Myslím, že ocenili jistotu a dobrou atmosféru, kterou ve firmě našli. My, co jsme část života strávili za socialismu, víme, jaký to je stres, když máte strach jít do práce a poslouchat příkazy od idiota, jehož hlavní tématem je kontrola docházky. Je dobré, že synové se zaměřili na vztahy s kolegy – to dělá firmu.

Je dobré, že jsme nesklouzli k lehkým ziskům, že máme orientovaný marketing na kvalitu, solidnost a budování loajality našich zákazníků.

Co si na vaší rodinné firmě nejvíce ceníte?

Jana: Poctivost v práci. Všechny zakázky jsme vždy dokončili a předali našim klientům. Bydlíme v Ivance při Dunaji, kde jsme realizovali malou obytnou zónu. Lidé tam bydlí už přes 20 let. Dodnes se k nám hlásí, víme se pobavit, to je nejlepší ocenění.

Vladimír: Je dobré, že jsme nesklouzli k lehkým ziskům, že máme orientovaný marketing na kvalitu, solidnost a budování loajality našich zákazníků. To se postupně vrací. Ale naše systémy veřejných zakázek nejsou zaměřeny na podporu firem s kvalitou. Chtějí nejnižší cenu, protože zadavatelé nechtějí riskovat zdlouhavé řízení zaměřené na ekonomicky nejvýhodnější nabídku. Přežijeme i to, když budeme držet spolu. Svět kolem nás – v zahraničí to funguje tak, jak to myslíme s našimi zákazníky my. To nás posiluje.

Když šlo o rozhodnutí, a obzvlášť ta strategická, dělali jsme je vždy společně a snažili jsme se vybrat tu nejlepší alternativu.

Rodinná firma si umí pomoci, podpořit se, ale v mnohém je třeba mít trpělivost, aby se při strategických rozhodnutích dosáhl konsenzus. Jak to bylo u vás? Měl někdo poslední slovo, nebo to byla dělba podle oblastí působení?

Jana: Jako každá dvojice i my jsme měli své krize a trápení. V chodu firmy se to, snad, projevilo jen minimálně. Když šlo o rozhodnutí, a obzvlášť ta strategická, dělali jsme je vždy společně a snažili jsme se vybrat tu nejlepší alternativu. Synům do rozhodování „nemluvíme“, ale jsme rádi, když se chtějí poradit „se šedivými hlavami“.

Vladimír: Tohle je těžká téma – ale platí, že rozhoduje ten, kdo nese odpovědnost. Ten, kdo celý život podnikal, si toto pravidlo umí uvědomit.

Začínali jste se stavební činností, postupně jste se profilovali jako trendsetteři v oblasti dětských hřišť, přidali cykloriešení, workout, mosty/lávky a celkově veřejný prostor. Vzhledem k vašemu zaměření na kvalitu to nebylo jen o tom – „přidejme si do byznysu ještě toto“, ale promyšlený sled aktivit. Co všechno jste museli zvažovat?

Jana: Hřiště přinesl manžel z výstavy v Brně v roce 2003 – vrátil se s katalogem plným barevných, v té době u nás nevídaných herních sestav pro různé věkové kategorie od nejmenších batolat až po dospívající. To bylo ohromující. V té době jsme se plně věnovali stavbě domů a menších bytovek. V té době se stavby předávaly bez upraveného okolí. Manžel vždy přemýšlel i o nadstavbách, hřiště tedy viděl jako dobrý doplňkový produkt. Ale situace se vyvinula tak, že hřiště začala převažovat.

Vladimír: Stále sledujeme trendy, občas objevíme mezeru na trhu, někdy nás inspirují samotní klienti. Rozvoj řízený požadavky klientů je dobrá motivace. A máme klienty, kteří se s námi podělí o zkušenosti, i o požadavky – trochu tak provokujeme vznik inovací cestou zdola – máme na to způsoby, které bych nazval naším know-how.

V zemích s rozvinutým trhem se k rodinným firmám přistupuje s vážností, jsou považovány za jedny z nejspolehlivějších obchodních partnerů. Firmy, které dokáží dlouhodobě platit zaměstnancům, jsou váženy jako zodpovědní zaměstnavatelé. Jak to vnímáte u nás? I z pohledu legislativy?

Jana: Už jsem to zmiňovala – na začátku to bylo v našich podmínkách “podezřelé”, postupně se pohled na nás jako na rodinnou firmu změnil. Co se týče legislativy, neumím to úplně posoudit, ale jsme klasická s.r.o. Ani jednou se za celou dobu nestalo, že by naši zaměstnanci nedostali včas výplatu nebo povinné odvody na sociální instituce.

Vladimír: U nás jsme se nenaučili vážit si rodinných firem. Ve světě – máte pravdu – je to jinak. U nás každý, kdo vydělá „rychlé peníze“ nebo se párkrát ukáže v televizi s celebritami, znamená ve veřejnosti více. Ale my nechceme být „switch off“ hvězdami – těmi, co když zmizí z obrazovky, za dva týdny nikdo neví, jak se jmenují. Rodinné podnikání musí být odpracováno a pro nás je důležitá naše komunita, která s námi dlouhodobě spolupracuje.

Máte mnoho zahraničních partnerů. Jak si může slovenská firma získat jejich důvěru?

Jana: Chodili jsme společně na výstavy do zahraničí, kde se tyto firmy prezentovaly. Měli jsme za sebou první pěkné realizace HAGS, což samo o sobě je kvalitní. A u zahraničních výrobců určitě pozitivně zavážilo, že jsme rodinná firma. Tuto agendu – kontakt se zahraničními partnery – přirozeně převzal starší syn Miloš a úspěšně ji rozvíjí.

Vladimír: Zahraniční firmy si všímají, co děláme. Naše realizace už vedení HAGS nazvalo „World Class Installations“. Dobrým nám udělalo, když nás Američané začali nazývat Studio 21 – Innovation Company. Jednou si mě na celosvětovém setkání na Malorce vyžádal viceprezident světového koncernu pro technický rozvoj, abych seděl vedle něj a společně jsme konzultovali katalog firmy pro Evropu na následující rok. Hovořili jsme dlouho a podrobně – nebyla to jen povrchní proklamace, on se opravdu zajímal o názor Studia 21. Byl schopen přijmout i naše stanoviska, i kritiku. Pravda je, že nemám problém kritizovat.

Lidi nevrátíte ze zahraničí tím, že jim nabídnete jednorázové finanční stimuly, ale tím, že jim nabídnete kvalitu života.

Díky zahraničním partnerům a vaší neochvějné snaze přinášíte od začátku na Slovensko i nové trendy a inovace. Dokáže firma dnes bez inovací uspět?

Jana: Obávám se, že u nás se o inovacích více mluví, ale v realitě nejsou v plném významu tohoto slova stále správně akceptovány a oceněny. Ve veřejných soutěžích stále “straší” vítěz s nejnižší cenou, bez ohledu na dodržení technických a kvalitativních parametrů projektu. Proto neustoupit z kvality v naší komoditě stojí hodně odhodlání a pevných nervů.

Vladimír: Na rozdíl od severských států, kde jsou podporovány inovace, které vznikají shora, u nás se čeká, co řeknou ministerstva, co zafinancují. Ale takto to nefunguje. Inovace nevznikají na ministerstvech. Zadání pro komunální inovace mají vznikat v městech a obcích. Oni vědí, co potřebují. Tyto lokální, nebo chcete-li, regionální ekosystémy pro tvorbu inovací u nás nevznikají. Nevznikají, protože nejsou podporovány. Potom se nemůžeme divit, že v regionech nevznikají pracovní příležitosti a talentovaní lidé utíkají do zahraničí. Sami jsme si na vině. Lidi nevrátíte ze zahraničí tím, že jim nabídnete jednorázové finanční stimuly, ale tím, že jim nabídnete kvalitu života. To je celý komplex služeb, kterému podle mého názoru naši politici stále ještě nerozumí. Kdybych je mohl poslat na dva roky na stáž do Skandinávie, udělal bych to.

Je mnoho dobrých korporací, ale nikdy nemají lidé v nich tak blízko k sobě, jako u nás.

V mnoha oblastech nám rodinné firmy mizí, protože následovníci nemají zájem, nebo je pohlcují korporace. Jak vnímáte sílu, ale i křehkost rodinných firem?

Jana: Zřejmě to vždy záleží na lidech, vztazích, také na pracovní oblasti. To, co se daří zatím nám, tedy že následovníci převzali firmu a rozvíjejí byznys, není v našich končinách zcela běžný jev. Držím našim chlapcům palce, aby je jejich odhodlání a nápady neopustily 😊

Vladimír: Já to takto nevnímám, ani to takto nesleduji. My chceme budovat silnou firmu s pevným ukotvením na trhu. Ani bych nechtěl, aby se nás vnímalo jako ohrožený druh. V poslední době k nám přibudli lidé, kteří jsou kvalifikovaní, ale už nechtějí pracovat v korporacích. Oceňují hodnoty rodinné firmy. Je mnoho dobrých korporací, ale nikdy nemají lidé v nich tak blízko k sobě, jako u nás. I to má svou hodnotu. Naše společnost je ve vývoji a tak, jak ve světě, tak i u nás rodinné firmy najdou své místo na trhu.

Věřím, že se naše firma neztratí a své jméno – firma pro 21. století – jí právem patří.

Firma dostala do vínku 21, firma pro 21. století. Má už 30 let, vstupuje tedy do středního věku 😊. Udělali byste zpětně něco na jejím směřování jinak, nebo jste přesvědčeni, že se v 21. století neztratí?

Jana: “Přeskočili” jsme toho opravdu hodně, naši synové s námi pracují více než 20 let, pomáhali už jako studenti. Už roky se aktivně podílejí na kvalitních projektech i dobrém jméně naší rodinné firmy. Věřím tedy, že se naše firma neztratí a své jméno – firma pro 21. století – jí právem patří.

Vladimír: Je toho hodně, co bych udělal jinak – člověk se učí na vlastních i cizích chybách. To, co jsem udělal špatně, s tím se veřejně nechlubím, ale jsem si jistý, že geneticky je firma založena tak, že se bude rozvíjet.